Jistě mi dáte za pravdu, že není jednoduché žít a ani pracovat s touto nálepkou. Propracovat se k ní dá mnohdy jednoduchým způsobem. V mém případě jsem tu první z nich získal někdy kolem roku 2012. Na ostatních jsem zapracoval v letech následujících a toto definitivní "ocenění" jsem získal na přelomu let 2019 a 2020. Věřili by jste, že jsem o tom nevěděl?
Dne 31.12.2012 se rozhodl definitivně opustit řady „Radia ГA / ГA” Steve Korn. Ve svém rezignačním dopisu zde, adresovaném „na všechny nádraží“, tehdy oznámil, že končí a odchází „za louži“ za svou rodinou. Je úsměvné, že stejný důvod uvedl i když opouštěl řady CNN a taky předchozí zaměstnavatele. Jako v bájné „Odysee“ se pak pořád vracel zpět, aby znova odcházel za svou rodinou. Ostatně, všichni zde odcházeli, pokud museli, za svou rodinou a pokaždé na vlastní žádost - asi je to nějaký kulturní fenomén.
Tenhle sympatický prošedivělý pán s mohutnými licousy a zlatými obroučkami brýlí nastoupil před více než rokem a s vervou krizového manažera se pustil do snižování stavů, stěhování lidí a budov a do bourání zavedených stereotipů. Cílem bylo za každou cenu ušetřit, a jak tak bývá zvykem, nehledělo se nalevo ani napravo. Nakonec mu zlomilo vaz jeho tažení proti Rusům, přesněji proti moskevské pobočce Rádia, což způsobilo mezinárodní konflikt, který museli utišovat mnohé známé bývalé politické veličiny z obou stran „opony“ a BBG (Broadcasting Board of Governors), tehdejší zřizovatel a sponzor, mu to pochopitelně nezapomnělo spočítat.
Jak tehdy napsalo „BBG Watch“ na svých stránkách zde a pod které se můžem klidně podepsat:
„Kornův odchod byl nezbytný pro přežití Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL). Většina zaměstnanců se ho bála a nenáviděla ho. Jeho osobní dopis o rezignaci nastavuje nový standard pro aroganci a klam. Jeho najmutí byla hrozná chyba, ze které se budeme roky vzpamatovávat.“
Tehdy Victor Ashe z BBG napsal:
„Jeho působení zde bylo pro mnohé v RFERL noční můrou, zejména v Moskvě, ale také v Praze. Těším se na práci na opětovném nastolení spravedlnosti a respektu k disentu v rodině RFE/RL,“ dodal za BBG Ashe.“
Popravdě, původně jsem chtěl věnovat tomuto „nadčlověku“ pouze dvě věty.
Omlouvám se. Nepovedlo se.
Pokud bych pokračoval v rozvinutí věty z BBG Watch, že „většina zaměstnanců se ho bála a nenáviděla ho“, určitě bych skončil na několika stránkách. Budu tedy radši pokračovat textem z písničky – „jak přišel, tak odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel“…
Bohužel však nemůžu dát zapravdu panu Ashemu v jeho víře v nastolení spravedlnosti a respektu v tomto ústavu. Události ze Silvestra 2012, které jsem tehdy oslavil v naději na lepší časy otevřením další láhve „bublinek“, vedli pouze k upgradu společnosti Radio ГA / ГA na “verzi 2.0” a v konečném důsledku k mému vyhazovu.
O tom, jak mohl být tento člověk všemi milován, ať poslouží můj osobní příběh.
Jedním z jeho nápadů, jak tehdy ušetřit, bylo rozhodnutí o odejmutí příspěvku na dovolenou pro české zaměstnance (tzv. „Summer Allowance“), který se pravidelně vyplácel před letními dovolenými a většina „domorodců“ z toho platilo svůj zasloužený letní odpočinek. Nejednalo se vůbec o malou částku – představovala bezmála polovinu měsíčního platu. Její nárok byl specifikován v kolektivní smlouvě, kterou uzavřeli odbory s vedením společnosti před mnoha lety a byl vázán pouze na fakt, že musí být k jejímu vyplacení potřebné finance.
I tu přišel „ten nejvyšší ve zdejším potravinovém řetězci“ s nápadem, že domorodci nedostanou nic a jejich peníze se použijí na něco jiného. Třeba na nákup neprůstřelných vest pro novináře v rizikových zemích. Jednalo se přeci o „allowance“, takže rozuměj – domorodci nemají nárok! Více je možné se dočíst v otevřeném dopisu anonymního zaměstnance (zaměstnanců), adresovanému BBG Watch zde.
O tom, že se tento jeho vysoce humánní nápad nesetkal u dotčených s nadšením, není třeba vůbec zdůrazňovat. Nejprve protestovala odborová organizace, pak jejich odborářský bossové v centrále, nakonec se pohrozilo žalobou na management. Na chodbách, na kuřárnách, v kantýně i v restauraci u jídla znělo „unisono“ – nesouhlasím, nedám se a později – nepodepíšu!
I tu přišel vice prezident Dale Cohen spolu s tehdy šéfovou HR Donnou Black s nápadem, že všichni čeští zaměstnanci, rozuměj domorodci, podepíšou svůj souhlas s tím, že ty peníze nechtějí a že je poskytnou svým zahraničním kolegům, třeba na jejich soukromé životní pojištění. To, že jej sami nemají, nehrálo v tomto jejich vysoce humánním nápadu význam. Znaje tragickou ne tak úplně zapomenutou dobou domorodého obyvatelstva, kdy ve volbách se 100% obyvatelstva vyjádřilo pokaždé pro jedinou stranu, kdy se podepisovala „anticharta“, nebo souhlas s pobytem sovětských vojsk na jejich území, vytáhli oba humanisti do přesvědčovací kampaně, která by se dala stručně nazvat – „Podepiš, nebo...!“
Nevím, jak ostatní z mého kmene, ale já jsem postupně prošel „masírovkou“ všemi stupni personálních pracovníků, od kamaráda u cigarety na terase, přes jejich šedou eminenci Petra Slavíka, který mi pod záminkou odstranění závady na jeho PC snažil politicky vysvětlit, že pokud nepodepíšu, ostatní zaměstnanci nedostanou příště žádné peníze, že v nejbližších dnech se budou „sáčkovat“ peníze a že se mi diví, že je nechci. Vždyť prý o nic nejde. Na argument, že nepodepíšu a ať se s těmi „virtuálními penězi“ třeba vyfotí, případně je pošle na charitu, mi pouze odpověděl – „no, však jak myslíš“. Cestou do své kanceláře jsem měl smíšené pocity – na jedné straně jsem byl rád, že jsem odolal a na druhé straně začal ve mně hlodat červíček strachu a pochybností o své budoucí existenci zde.
Do hodiny jsem byl předvolán na kobereček ke svému nadřízenému #RC (alias „Remotely Controlled“). Ve své kanceláři, kterou pro všechny případy zavřel, a když svého zástupce poslal „si něco nutného zařídit“, začal mně přesvědčovat. Viditelně nepochopil, že takový „poddruh“ jako já může mít svůj názor, nebo nedejbůh nějaké svědomí. Co to je?
Když jsem mu řekl, že kdybych to podepsal, tak bych se musel každé ráno při pohledu do zrcadla ze sebe pozvracet. Tento argument viditelně nepochopil, i když jsem se snažil anglicky správně artikulovat. Výsledkem tohoto mého snažení byl nechápavý úsměv „retarda“. A tak jsem přitlačil a začal mu říkat něco jako „že to tady už bylo“ a „a že se chovají, jako za komunistů“, a „že není mezi nimi žádný rozdíl“, což způsobilo, že mu postupně ten jeho přiblblý úsměv miznul z tváře. Byl jsem překvapen, jakou slovní zásobu jsem za ty léta zde nashromáždil a jak to ze mě padalo.
Následovala otázka, která mně totálně odzbrojila a která mně přesvědčila, že ničemu neporozuměl. Nebylo to mojí angličtinou s východním přízvukem? Bylo to prostě faktem, že „oni jsou úplně jiní“.
„Ty se hodláš s Rádiem soudit?“
Když jsem nabral dech a pochopil, že on tu svoji otázku myslí skutečně vážně, jsem mu odpověděl, že pochopitelně ne. To ho uklidnilo a nastalo trapné ticho, které jsem zakončil tentokrát otázkou já. Popravdě, byla to taková ta otázka, kterou pokládáte, jen aby řeč nestála a kdy na ni víte dopředu odpověď. Jak jsem se hluboce mýlil…
„To mi neříkej, že jsem jediný, kdo to ještě nepodepsal?“
Přikývnul a já jsem mu v tom okamžiku nevěřil. Vzpomněl jsem si na ty tucty mých kolegů, kteří se dušovali, že to nikdy nepodepíšou, na ty jejich argumenty a na to jejich upřímné naštvání. Jakou tady se mnou hraje hru?
Pak jsem si uvědomil, že on, který byl vždycky někým veden, úkolován, bez vlastního názoru a bojící se udělat důležité manažerské rozhodnutí, je vlastně zahnán do kouta svým vlastním „kmenem“. A tak jsem v zájmu klidu na pracovišti a v oddělení udělal ten kompromis, který mi nakonec po letech stejně nepomohl. Stal jsem se najednou tím, kdo moc přemýšlí a má páteř, a to se v Radio ГA / ГA neodpouští.
Nastal rychlý sled událostí – vyzval jsem #RC („Remotely Controlled“), aby mi podal ten „shity paper“. Ten mi byl předán i s perem k podpisu. Podepsal jsem ho a potupně směřoval do kanceláře vrchní HR manažerky. Než jsem zavřel dveře jeho kanceláře, uslyšel jsem, jak mu spadl kámen ze srdce. Jeho telefonát HR manažerce jsem už neslyšel, ale její vroucí, několika sekundové obětí, mluvilo za všechno. Následovalo její ujištění o tom, že jsem udělal dobře a to nejlepší. Následoval dlouhý stisk ruky.
Následné hlášení Dale Cohenovi o 100% účasti i s podepsáním pamfletu jsem si jen domyslel – byl jsem totiž přiliž nízko v potravinovém řetězci Radia ГA / ГA, abych se o tom mohl dozvědět.
Co ale dnes určitě vím je to, že se toho dne, tam někde v mém osobním spisu, poprvé objevil onen významný černý puntík s označením "persona non grata"
Na druhý den jsem potkal u vchodu do budovy předsedu odborů, který už z dálky se mi snažil poblahopřát k mé statečnosti. Když jsem mu řekl, že vlastně není k čemu, že jsem to stejně nakonec podepsal, řekl, že on taky, stejně jako všichni ostatní. On prý je už před důchodem, má vnoučata, takže každá koruna a dobré „dožití“ zde je pro něho důležité. A že by takových jako já potřebovali v odborech více!
Poděkoval jsem mu a bylo mi ho, stejně jako sebe, líto. Vstupoval jsem do budovy a cítil jsem, jak se mi pomaloučku-polehoučku zvedá žaludek. Zůstávalo mi zde posledních 7 let v mé trafice a upgrade Radio ГA / ГA na verzi 2.0 byl v těchto dnech úspěšně dokonán.
Pokud se úspěšně propracujete k tomuto označení, má Radio ГA / ГA úspěšně splněn první bod v šabloně, která povede k vaší výpovědi.
Věřte-nevěřte, ale ten anonymní dopis na BBG Watch jsem skutečně neposlal!
Čestné pionýrské!