Význam slova simulakrum (plurál: simulakra), z latinského slova simulare, “napodobovat, jevit se“, je chápáno jako vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba. Simulakrum je spojení obrazu, skutečnosti a ideologie. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Není jen kopií, nýbrž modelem, idealitou, který předchází realitě a determinuje ji. K získání dalších informací všem znalostí chtivým doporučuji jako základ využít tento link.
Tolik tedy zkrácený filozofický výklad tohoto pojmu, který jsem si vypůjčil k tomu, abych co možná nejvěrněji popsal události onoho podzimu léta páně 2021. Usaďte se klidně na své zadnice a vyslyšte toto mé tajuplné vyprávění.
„Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, kde se voda sypala a písek se lil, někdy kolem 16. září léta páně 2021 jsem se, za přispění neznámých dobrodinců a v té správné době, z nenadála ještě jednou vyskytl. Jako „nebinární jedinec“, hrdě se hlásící k jednomu ze 72 tehdy známých pohlaví, jsem se narodil skupině neznámým rodičů.“
Tito ctihodní lidi mně pro začátek obdarovali emailovou adresou, špatnou pověstí, nehoráznou pomluvou a oslovením „ono“.
1. Zasazení události narození „ono“ do kontextu
Po neúspěšném našem podzimním soudním jednání v září 2021 (více zde), o průběhu kterého jsem informoval ve své stížnosti nadřízenou soudkyně #JH („Dr. Hustá“) včetně ministerstva spravedlnosti, a které jsem ve svých stížnostech na ni vykreslil jako „kabaret“ cvrnknutý prvky podjatosti, jsme se horečně připravovali na obě jednání příští, které nám tato dobrá žena v rychlém tempu naplánovala na začátek listopadu 2021.
Moc času na kvalitní přípravu nám tedy doopravdy nezbývalo.
Tušili jsme, že po našem nařčení z její podjatosti nám u těchto jednání z její strany rozhodně „pšenka nepokvete“. Vyzbrojeni nadějí v odročení alespoň jednoho z nich jsme pouze nervózně kontrolovali své datové stránky. Spoléhali jsme bláhově na to, že podnět z podjatosti, jako i naše stížnosti na vedení celého sporu budou náležitě prošetřeny a nadřízený Městský soud nebo Ministerstvo spravedlivosti rozhodne v těchto podnětech nezaujatě a profesionálně.
O tom, jak se naše očekávání vyplnily, bylo částečně odpovězeno v předchozím odkazu a určitě se k nim vrátím v některém z příštích příspěvku. Stížnost na její podjatost byla nezvykle Městským soudem i díky nepříslušícímu soudnímu senátu „turbo rychlostí“ za 4 dny zamítnuta (více opět zde) a naše stížnost na ní, adresovaná k rukám úřednice na Ministerstvu spravedlnosti, skončila nakonec u paní soudkyně, na kterou jsme se stěžovali, a která s ní bavila svůj senát i ostatní v síni před vyhlášením mého rozsudku (něco málo zde).
Pojďme se ale krátce začíst do odpovědi úřednice Ministerstva spravedlnosti a zejména do jejího posledního odstavce, který způsobil definitivní spontánní porod „onoho“ nebinárního jedince.
Tím, že mně tito nezávislí ctihodní lidi, zastoupeni úřednici Ministerstva spravedlnosti a předsedkyní Obvodního soudu Praha 10 ztotožnili s šiřitelem „lechtivých“ až pornografických mailů, mně doopravdy nadzvedlo. Nemluvě o tom, že o těchto mých údajných úchylkách informovali pouze moji sestru, která vystupovala na soudech v roli mé neplacené právní zmocněnkyně, což logicky u ní způsobilo šok.
Výsledkem bylo, že v našich vřelých sourozeneckých vztazích zavládla opravdová „ruská zima“. Že by to byl hlavní cíl v duchu osvědčeného „divide et impera“?
Moje pravé já, snažící se „ajťácky očistit“ před soudem z nařčení a lží mého bývalého nadřízeného #RC („Remotely Controlled“) i zbytku Radio ГA / ГA, sabotuje práci svého právního zástupce šířením řetězových pornografických mailů na všechny nádraží. Navíc jsem v kůži svého pravého já údajně natolik hloupý, že se do každého mailu podepisuji svým plným jménem a korunu tomu dávám tím, že zde uvádím i nějaké slovenské mobilní číslo!
To nejspíš aby mně bylo možné se kdykoliv dovolat, bude-li to nutné.
Prostě korunovaný blbec by mělo být odteď mé další jméno.
Všechny ty z vás, kdo mluví jazykem mého kmene, asi teď napadla stejná myšlenka. Z jaké adresy nebo domény se posílaly maily, jak vypadala systémová hlavička zprávy a nejednalo se pouze o spam či „mail spoofing“? S podobnými typy zpráv se umí anti-spamová ochrana slušné společnosti docela dobře vypořádat (dokonce i u Radio ГA / ГA) a pokud některá podobná zpráva skončí nedejbůh v doručené poště, skončí u normálních lidí v koši.
To ale neplatí na soudu a na Ministerstvu spravedlnosti. Zde takovéto maily mají cenu zlata, obzvláště pokud můžou být nezávislým soudcem nezávisle přišity někomu tak nedůvěryhodnému.
Že by jim u toho ťukal do klávesnice někdo z Radio ГA / ГA?
Takže abych to nezakecal. Chtěl jsem tedy začít tou emailovou adresou, která bude v celém tom našem vyprávění asi ta nejdůležitější. Můžu ale uvést tu mně podarovanou emailovou adresu, aniž bych nenarušil probíhající vyšetřování „chráničů a pomáhačů“? Mohu ji, a vlastně i ty další adresy z ní odvozené, přivést jen tak na světlo boží a riskovat tím zlobu a následné sankce soudní?
I tu mně napadlo, že pro potřeby tohoto příspěvku není ani tak důležité, jestli tou adresou bude Petr nebo Pavel. Dokonce ani mailová doména není důležitá, a proto nemusí býti ani ona ta pravá. Abych tedy byl apoliticky korektní, pro účely tohoto příspěvku použijme výchozí emailovou adresu pavol.pavek.slovakia@protonmail.com z odpovědi paní úřednice Ministerstva spravedlnosti. Ten přídomek „slovakia“ byl důležitý, aby bylo jasné, že to musí být „ono“. Ostatně kdo se pořád oháněl tou svou národností?
Teď to konečně do sebe zapadlo!
Jak bylo prošetřeno ministerstvem a později na základě mého trestního oznámení na neznámého pachatele pro pomluvu i „chrániči a pomahači“, stačilo si vytvořit několik emailových adres na různých veřejným poštovních webech a použít tzv. „display name“ jako „Pavol Pávek“. Tam, kde už tato adresa existovala, zaregistrovala se adresa podobná. Třeba jako pavol.pavek.slovakia@protonmail.com, nebo jako „pavol.pavek123@gmail.com“ a podobně. Důležité bylo pokaždé ten „display name“, aby bylo znát, s kým má příjemce těch zpráv tu čest. K hodnověrnosti „onoho“ mělo sloužit i slovenské mobilní číslo +421 903 731 xxx, které nezapomnělo „ono“ v každém z mailů zanechat.
Z vysvětlení Ministerstva spravedlnosti je nabíledni se domnívat, že to prostě nemohla být náhoda! I když v závěru nepřesvědčivě připouští, že v republice, nedejbůh na světě, může existovat více než jeden Pávek.
„Je zcela pochopitelné, že autorství dotčených e-mailových zpráv bylo přisuzováno právě Ing. Pávkovi, a to nejen dle shody jména a příjmení, ale především s ohledem na časovou souvislost s právě probíhajícími spory, jež u dotčeného soudu inicioval. Vzhledem k uvedené výhradě Ing. Pávka zřejmě nelze vyloučit ani shodu jmen, byť u Obvodního soudu pro Prahu 10 není aktuálně vedena žádná věc, v níž by se vyskytoval účastník či jiná osoba na řízení zúčastněná tohoto jména, s níž by bylo možno e-maily ztotožnit; tuto otázku však případně objasní až orgány činné v trestním řízení.“
Jaké další adresy jsem díky svému horšímu „nebinárnímu já“ údajně ještě používal a jak na mně jednoduše přišli? Čtěte dále.
Ke své špatné pověsti jsem se dopracoval krátce po tom, co jsem si dovolil zažalovat Radio ГA / ГA na neplatnost výpovědi a pro dlouhodobou diskriminaci. Viditelně mi to nestačilo a pokračoval jsem ve své snaze narušit jejich všeobjímající dobro rozporováním jejich křišťálově čistého jednání.
Náhle jsem byl osamocen a svou sestrou, logicky a po právu, vyobcován z našeho týmu nesmířených.
Nebyl jsem ji jako „neajťákovi“ schopen vysvětlit, že opravdu ten „debil“ nejsem já a že bez vstupních dat a bez dalších podrobností to nejspíš tak i zůstane.
Proto jsem na odpověď z Ministerstva spravedlnosti, adresované původně mojí sestře, odpověděl teď přímo já.
Abych úřednici polechtal dalšími důkazy na tom správném místě, vyrukoval jsem s dalšími trumfy. Domníval jsem se, že teď nastane ten čas, kdy po doručení přepisu nahrávek a po předložení níže uvedených důkazů, na které bylo ve stížnosti upozorňováno, soudní „kolegiální korektnost“ vezme za své.
Jakkoliv, ti z vás, kteří si po přečtení seznamu důkazů níže myslí, že jejich zveřejněním to „někomu“ z nich muselo zlomit vaz, budu muset opět zklamat.
A tak jsem v zápalu spravedlivého naštvání do své odpovědi Ministerstvu spravedlnosti napsal následující. Zároveň se omlouvám se všem těm, kteří zrovna nemusí takovéto moralizování, ale já jsem to tehdy zrovna takto cítil.
Důvod? Myslel jsem si, že je to přinutí se alespoň chytnout za nos.
Okusujíce si nehty na rukách, kontroloval jsem pravidelně „datovku“ a s napětím očekával odpověď od těch v oblasti práva a spravedlnosti nejvyšších a nejkompetentnějších.
Pokud tyto důkazy nepoukazují na to, že je to celé „cinknuté“ a hrají se tady politické tanečky s přítelem po boku z „Aspen Institute Europe“, bude nejvyšší čas hodit ručník do ringu.
Dne 9.2.2022 jsme se tak definitivně dočkali.
Tím, že jsem byl, díky svému vysvětlení, svojí sestrou opět vzat na milost, odpověď byla adresována opět pouze jí. Jak v mnoha případech již zde zveřejněných, ani tentokrát to nebylo na bublinky. Opět odpověď ve stylu „všechno bylo křišťálově čisté“, nebo „když se vám to nelíbí, můžete se stěžovat na lampáren“ a „pokud jste něco nezákonného zjistili, s tím se my nebudeme s ohledem na způsob pořízení, které je dle nás protiprávní“, vůbec zaobírat.
Prostě ty vztyčené prostředníky z každé z jejich odpovědí se nedali přehlédnou.
Holt, byli jsme pro ně desperáti.
Když si to tak opět po sobě čtu, napadlo mně, že je to strašně jednoduché a bezproblémové tímto způsobem někomu zničit život.
Neberte prosím předchozí věty jako návod někoho onálepkovat a zničit, ale berte to pouze jako návod k zamyšlení.
Každá stížnost na vedení soudu se zakládá dle zákona do „stížnostního spisu“, který doprovází spis soudní. I v tomto našem případě tomu tak bylo a počet jeho stránek v souvislosti s vývojem událostí začínal náležitě bobtnat. Navíc se blížil termín naší „odvolačky“ k Městskému soudu Praha a to poslední, co jsme tehdy potřebovali, byl punc nehodnověrnosti, která nás měla předcházet.
Abych dostál svým slibům, podal jsem trestní oznámení na neznámého pachatele pro pomluvu. Odůvodnil jsem to tím, že někdo neznámý využívá mou identitu, tuto výjimečnou dobu a události k tomu, aby mně pomluvil u mé rodiny a před soudem. Všemi prostředky jsme se snažili, aby předsedkyně soudu #RV („Dr. Veverička“) zabránila tomu, aby se toto neobjevilo v žádném spisu s odůvodněním, že anonymy a spamy do těchto spisů dle zákona nepatří.
Zbytečně. Bez odpovědi (a s radostí jí vlastní) stížnostní spis s anonymy zabalila a bez komentáře přeposlala na Městský soud.
Ti z vás, kdo si četli předchozí příspěvky, nebo nedejbůh ti z vás, kdo mají nějaké zkušenosti s délkou vyšetřování u „pomahačů a chráničů“ mi dají za pravdu, že za měsíc a půl, co nám zbývalo do „odvolačky“, vás ani nepředvolají k vysvětlení.
Náš odhad se potvrdil – „odvolačku“ jsme i díky těmto událostem za 15 minut „projeli“. Nebylo prostě v našich silách s tím nic udělat. Ale o tom zas někdy příště, v nějakém jiném příspěvku.
Asi po půl roce jsem byl konečně vyzván k podání vysvětlení na kriminálce, kde mně, spolu s mojí sestrou, uvítali dva kriminalisté. Jeden, který se ptal a druhý, který nezaujatě u vedlejšího stolu něco imitoval, poslouchal. Prostě klasická scéna z detektivek na ČT.
Po nějaké době přešlapování na místě a vzájemného oťukávání, kdy jsme začínali mít z pána vyšetřovatele neutuchající pocit, že tento případ by měl nejradši uklizen „ad acta“ s dovětkem – „pachatel neznámý“, jsme vyrukovali s našimi zjištěními.
Splnili jsme si tak svou občanskou povinnost, když jsme pochopili, že ta spravedlnost se ne a ne dostavit.
Holt, někdo jí musí jít občas vstříc.
Ještě před podáním trestního oznámení jsme chtěli totiž vědět i my sami, jaké je pozadí těchto událostí. A tak jsme si na Slovensku zaplatili detektivní kancelář, aby se pokusila zjistit něco více o „ono“ – o mém dvojníku.
Popravdě, neočekával jsem žádné překvapivé zjištění. Spíše jsme si mysleli, že „ono“ vůbec neexistuje a že podobně, jako v případě mého bývalého nadřízeného #RC („Remotely Controlled“), se nepočítá s tím, že by „ono“ někdo hledal nebo vyšetřoval za hranicemi českých „luhů a hájů“. O to více nás překvapil výsledek našeho soukromého vyšetřování na území Slovenska.
„Ono“ skutečně tehdy existoval.
Bydlel v menším městečku na Středním Slovensku, kousek od města Prievidza. Nebyl sice „Ing. Pavol Pávek“, ale „Mgr. Pavol Pávek“, měl o 10 let méně než já jako jeho originál a byl hlavně vlastníkem telefonního čísla, které jako „ono“ údajně uváděl ve svých mailech.
Nepátrali jsme, jestli ví o tom, že posílá „lechtivé“ maily na Prahu 10 zrovna v období, kdy se tam soudí jeho originál s Radio ГA / ГA. Ani jaké pohnutky ho k tomu měly vést.
Třeba se jednou s tímto „ono“ sejdu a pokusím se zjistit i ten zbytek pravdy, co nestačil ani vyšetřovatel ve své závěrečné zprávě „nenapsat“.
Informace o pedofilech a dalších úchylech ve státní správě na Slovensku se mi totiž nepodařilo zatím v nezávislých veřejných zdrojích v té době najít.
A teď k tomu jménu. „Ono“ totiž jedinců stejného jména je na Slovensku „neúrekom“. Vlastně i zde v Čechách taky. I když zde v Čechách s menším „neúrekom“. Jeden z nich je dokonce známá postavička v českém kléru, působící u svých oveček „co bys kamenem dohodil“ od Prahy.
Nemám to já v životě smůlu? Co myslíte?
Po tom, co jsme viditelně k jejich nelibosti předali vyšetřovatelům výsledky našeho amatérského „detektivního teamu“, se za případem na dlouhou dobu zavřela voda. Po zkušenostech z jejich předchozích vyšetřování jsme si nedělali žádné iluze.
Jaký je rozdíl mezi šetřením trestního oznámení na někoho zpoza velké louže, nebo někoho zpoza řeky Moravy?
V tom prvním neúspěšném šetření se přeci jen jednalo o člověka jaksi z vyššího evolučního stupně.
Až do minulého měsíce bych řekl – „uvidíme“, dneska už to vím a rád se s vámi podělím o výsledky této mnohostrankové vyšetřovací zprávy.
Jakkoliv, museli jsme to podniknout, protože tato nehorázná pomluva, úzce se dotýkající mé odbornosti, mi mohla v budoucnu znepříjemňovat můj osobní i profesní život. Že to spotřebuje mé další síly, finance, zdraví a čas, kterých se mi tehdy stále více a více nedostávalo, bylo nabíledni.
Mezitím jsme v nastávající dubnové 15minutové „turbo odvolačce“ na Městském soudu v Praze očekávaně prohráli s Radio ГA / ГA náš tisícidolarový „monstr proces“ a s celkovou skepsi jsme se připravovali taky zde na prohru v odvolačce další.
Začtěme se tedy úplně na závěr do odpovědi předsedkyně soudu #RV („Dr. Veverička“) na mou stížnost na protiprávní jednání jejího vedení, doručenou do mé datové stránky 2.3.2022, tedy měsíc před mým odvolacím jednáním na nadřízeným soudě.
I když jsem ji argumentoval zákonnými ustanoveními o tom, že spamy a anonymy se běžně nezakládají do spisů, bylo to zbytečné.
Viditelně stížnosti na protiprávní jednání její podřízené soudkyně #JH („Dr. Hustá“), zejména ty z uniklých odposlechů, adresovaných všem nádražím věnujících se spravedlnosti, mi měly přinést konečně to kýžené ovoce. Že v tom byla taky součásti, je patrno taky právě z těch odposlechů.
Konečně jsme měli vstupní data z několika zdrojů téměř kompletní.
A proto, aby svým argumentům dodaly obě spravedlivé dámy náležitou váhu, 14 dnů před jednáním soudu mi ta nejspravedlivější z nich poslala jedinou větu – že právě odeslala kompletní stížnostní spis, včetně „mých“ anonymů, nadřízenému odvolacímu Městskému soudu Praha.
Protože prý musela. To aby měl tento soud při svém blížícím se rozhodování ve věci mého odvolání proti jejímu rozhodnutí ten kompletní a správný „světonázor“.
Abych tomuto vážnému tématu na závěr náležitě odlehčil, dovolte mi tradičně trochu té fabulace na závěr.
Bude to v duchu tohoto "pohádkového" příspěvku takové to - „a zazvonil zvonec a pohádky o „ono“ byl konec“
„I tu se jednoho zářijového dne léta páně 2021 probudil Mgr. Pavol Pávek ve svém domečku v bohem zapomenuté vísce někde na Středním Slovensku a začal přemýšlet, co s načatým dnem. Ve svých téměř padesáti letech na něj v tento výjimečný den obzvlášť citelně dopadla krize muže středního věku, a tak se v náhlém pohnutí mysli rozhodl s tím něco pro tento památeční den udělat. Po tom, co dal nažrat slepičkám, zajícům a doplnil mlíčko místní potulné kočičce, vytáhnul ze zaprášeného kouta své světničky památeční vrzavý laptop značky Lenovo, který vyhrál před léty v tombole na místním hasičském bálu. Protože to byl člověk mimořádně hloubavý, hned po svém nezbytném ranním rituálu začal přemýšlet o tom, jakou nesmazatelnou stopu pro lidstvo zanechá v tento den včetně těch dnů příštích.
Už delší dobu mu pije krev rychtář z vedlejší samoty, který mu před mnoha léty přebral spolužačku ze základky. Tato obrovská lidská nespravedlnost v něm hlodala už po léta. Proto teď, náhle a v záchvatu nedoceněného smyslu pro „fair-play“, definitivně z něho vytrysklo to všechno potlačované na světlo boží a v celé té své obnažené nahotě.
O rychtáři se v chotáru vědělo, že je to náruživý kanec a k tomu i pěkné čuně, alespoň to o něm říkali Kelyšová a další místní důchodkyně u sámošky. Znaje díky svému věku osudy nepoučitelných stěžovatelů z dob minulých, rozhodl se dnes poodhrnout pásku z očí slepé spravedlnosti tím léta ověřeným a nejúčinnějším způsobem – a to napsáním anonymu!
Ale co když na něho přijdou? To bude ostuda! Při této představě ho mírně zašimralo v podbřišku. Neznaje nic o zanechávané počítačové stopě se pustil s chutí jemu vlastní do díla. O čem to v tom anonymu bude? To mu bylo od počátku jasné a posloužili mu k tomu informace od Kelyšky, cvrnknuté jeho zatím ještě neutuchající bujnou sexuální fantazii. Co ale adresy odesílatele? O to se postarají veřejné bezplatné poštovní servery s tou správnou reputací. Na závěr ale otázka ta nejdůležitější – koho oblažit těmito informacemi jako příjemce a tím té spravedlnosti konečně otevřít oči?
Náhle ho napadla myšlenka hodná opravdového Mgr., díky které spustil svůj hurónský smích, prokládaný veselým skotačením po kuchyňce. Vzpomněl si, že v „předpomlčkových dobách“ to zde byl okres Považská Bystrica, který se tehdy na SPZ aut psal jako „PX“. Domorodci zde žijící takové auta a řidiče označovali jako z "Prahy deset".
Bylo rozhodnuto. Příjemcem jeho lechtivých mailů bude „Praha 10“ a protože se dovolává spravedlnosti, bude to tamní soud – rozhodl náhle a nekompromisně.
Méně geniální však ale bylo to zapomenuté mobilní číslo z jeho tlačítkové NOKIE, se kterou se pravidelně předváděl před postpubertálními dívkami v místní nálevně. Nu což. Už to bylo odeslané. Ono stejně ty „čehůně“ nenapadne, že je to on, dále se v myšlenkovém rauši sebeuspokojoval. A vlastně - kdo by se od nich obtěžoval to řešit až v tak daleké zemi „čobolské“? Nikdo. A už vůbec ne z Prahy 10. Víme?“
